Moje druhá na druhou.........pozoruji

Napsal Tvorba.bloger.cz (») 14. 3. v kategorii Můj život.....jak to vlastně bylo ?, přečteno: 52×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Moje druhá na druhou…………….pozoruji

Obvyklý čtvrteční rituál nachystání svačiny a pití pro mě zvládl Radek poté, co si udělal svou večeři. Já jsem si nachystala vše potřebné do školy a oblečení, protože jsem věděla, že musím ráno v 7.07 odjet. Už nevím, v kolik jsem vstávala, ale určitě včas, protože jsem telefonem ve čtvrt na sedm budila Radka. Ten bydlí až na druhém konci než já. „Na značce“ byl, ještě ani nebylo půl, ,měl tu být ve tři čtvrtě s otázkou, jestli si může dát kafe a cigaretu na kuřárně. Nechápala jsem, proč se mě na to ptá. Vždyť já mu nediktuji, co smí nebo nesmí.

Ve tři čtvrtě jsme vyrazili na zastávku. Běžel hned zpátky. Čekala jsem na zastávce, která je od ústavu tak 4 minuty. Poslouchala jsem švitoření ptáčků, datla nebo strakapouda, nevím Přírodní idylku mi překazily výdobytky civilizace. Pozorovala jsem zase kolemjedoucí auta. Přes silnici je druhá zastávka pro výstup. Přijel kamión s návěsem, celkově mohl měřit tak čtyři metry (pozor, mám velmi špatný odhad) Zastavil na té protější zastávce autobusu, řidič nechal zapnutý motor a někam odběhl. Kamión vrčel, funěl a smrděl. Přijel ještě autobus, tranzit a s tím kamiónem se mačkali na silnici. Byl to děsný mumraj. Pak se všichni rozjeli svým směrem.

Přijel i můj autobus, nastoupila jsem za pomoci protivného řidiče a jeli jsme do Opavy. Z autobusu jsem si zavolala své taxi. Přijel takový mladíček tak kolem dvaceti. Zastavil daleko od obrubníku, takže to ode mě vyžadovalo dva kroky k autu. Tak jsem se přidržela dveří a jeho ruky a udělala vrávorajíce na všechny strany dva kroky a dosedla na sedadlo. Bylo 7,44 a volala mi Lucie, kde jsem. Odvětila jsem, že v taxíku a jedu ke škole. Začínala jsem být nervní.  Řekla jsem mu, že chci na Bezručovu. Jenže on nevěděl, kde má zastavit, abychom byli co nejblíže bezbariérovému vchodu. No a já jsem to nevěděla taky. Nevím, kudy mají jezdit auta. Znám to jen z pohledu chodce. Takže jsme byli v ř………jak Baťa s dřevákama. Vjel tedy kousek do protisměru a na krajnici zastavil.

Vyndal vozík, a byl tam obrubník. Jemu, jako chodícímu to asi nedošlo, že je to pro mě nepřekonatelný problém, tak mě musel vytáhnout nahoru na chodník. Nešlo mu to. Zase volala Lucka. Určitě už byla taky nervní. Už jsem to ani nebrala a pomáhala jsem taxikáři překonat obrubník.

Požádala jsem ho, ať mě doveze k bezbar. vchodu, Lucka tam nebyla, čekala mě tam jiná pní, otevřela mi druhé křídlo dveří a já jsem pelášila k výtahu. Přednáška začínala v 8,05.

 Víte, jak se peláší na vozíku ? Těžko.

Vyjela jsem do třetího patra, tam mě čekala Lucka s hrstkou dalších spolu studujících a jeli jsme do příslušné učebny, kde vyučující již přednášela. Lucka mi odsunula židli, abych mohla do lavice. Přednášela paní kulometná. Mé pojmenování není nijak hanlivé a má základ ve slově kulomet. Protože je velmi komunikativní a rychlá v mluvě. Už jsem o ní psala trochu minule. Z přednášky jsem musela odejít dříve, protože v 10,00 jsem měla konzultaci na mojí semestrální práci z jiného předmětu. Nedopadlo to dobře. Bylo za deset minut hotovo. Tak jsem jela před posluchárnu 312.  V 11,35 tam začala výuka a „jižanský zajíček“ přednášel. Přednáška byla zajímavá, proložena videem a různým i zkušenostmi a zážitky z praxe. Den předem jsem meilem požádala mladého vyučujícího, aby použil mikrofon, abych ho slyšela. Musím být až nahoře, jako vozíčkář. Použil. Byla jsem ráda. Přednáška trvala do 13,05. Pak chvíli pauza. Koupila jsem si margotku v automatu. Pak ve 13,55 začala moje oblíbená psychologie – tentokrát děláme vývojovou p.15,20 jsme skončili, zavolala jsem si taxík, konečně taxikář znalý situace, i ochotný i milý. Dovezl mě na východní nádraží a v pět mi jel autobus do Hrabyně. Byla jsem v cíli asi v půl šesté, ‚Radek mě už čekal na zastávce, z autobusu jsem mu volala. Odvezl mě až k mým dveřím na šesté patro. Naobědvala jsem se a pak jsme jeli do společenské místnosti, kde jsme s Věrkou lehce oslavili její narozeniny nealkoholickým šampusem a vaječňákem. Bylo fajn, akorát na závěr to zkazil Radek, protože zas plácnul neslušnou oplzlou poznámku, jak už je jemu vlastní.  Pak jsme se rozešli každý do své postýlky a hajali jak nemluvňátka. Doufám, že jste neusnuli vy při čtení mých řádků. Třeba jsem vám přiblížila i problémy, se kterými se potýkám já jako vozíčkář. Děkuji za přečtení.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.